U rebe Sterna, rabína na malém městě, se stavil na návštěvu jeho přítel rabín Laube, který jel do Vídně na svatbu – jako dar vezl krásné zlaté hodinky. Aby se mu neztratily, poprosil Sterna, jestli by si je u něj mohl schovat. Stern zavolal šámese (“kostelníka”), svou ženu a nejstaršího syna Izáka a povídá: “Jste mi svědky, že sem do almary dávám do úschovy zlaté hodinky rebe Lauba.”Přišel den odjezdu a Laube povídá: “Děkuju jim za pěkné přijetí, rabi, dobře se o mne starali a mnoho novinek jsem se dozvěděl. Teď už se musím vydat na cestu – jen jich prosím o ty zlatý hodinky, co jsem si u nich schoval.””Um gotteswillen, nejsou voni mešuge, rebe – jaký hodinky? Já o ničem nevim!”, diví se rabi Stern.Vždyť je schovali sem do almary – a před svědkama, no zeptaj se jich přece!”Zavolali tedy šámese a Stern se ho ptá: “Tady rabín Laube tvrdí, že prý si u nás schoval zlatý hodinky a oni u toho byli jako svědek, Mayer. Je to pravda?”Ať do mně hrom uhodí, rebe – žádný hodinky jsem jaktěživo neviděl!”Zavolají i rabiho syna a nakonec jeho ženu – všichni se dušují, že o ničem neví a že rebe Laube určitě musel ty hodinky nechat někde jinde.Když odejdou, povídá Laube: “To jsem si o nich teda nemyslel, Stern – vždycky jsme byli přátelé a teď mi udělaj takovou věc! Nestyděj se?””Nerozčilujou se hnedka, Laube,” říká rabi Stern a vytahuje z kapsy Laubovy hodinky, ” – to já jenom aby viděli, s jakou verbeží já tady musím pracovat!”