Jdou tři želvičky pouští. Jdou rok, dva, tři, a najednou najdou na zemi kelímek. Jedna z želviček povídá: „Nebudeme to brát, kdo by se s tím tahal.”
Jdou dál – rok, dva, tři a ten čtvrtý rok naleznou studánku. Ta jedna povídá: „Milé želvičky, ocitli jsme se v prekérní situaci. Máme vodu, ale nemáme se z čeho napít. Mám nápad. Jedna z nás dojde pro ten kelímek a potom se napijeme.”
Dlouho se žádná želvička nehlásí, až ta jedna řekne: „Já pro ten kelímek dojdu, ale vy mi slíbíte, že se do té doby, než přijdu, nenapijete.”
Želvičky jí to tedy schválily. Čekaly rok, dva, tři, čtyři a ten pátý rok už to nevydržely a napily se ze studánky. A ta želvička, co šla pro kelímek, vylezla z křoví a naštvaně řekla: „Když vám ani nemůžu věřit, tak já nikam nejdu!”