Policista si koupil nové boty, lakovky. Pořád si je zálibně prohlížel, až se rozhodl, že když má takové pěkné botky, někam si vyrazí. Tak šel s kamarádem na ples.
Tancuje s takovou jednou hezkou, stydí se, neví, jak navázat rozhovor. A tak pořád kouká na zem, až si všimne, že když při valčíku nakročí, v odraze na botě vidí její kalhotky. Využije toho a začne se bavit o práci, jak ho ta jeho hrozně baví, že je u policie, že je velitelem speciální psychologické jednotky… Vymýšlí si, až to holce nedá a odváže se taky: „To si ale všechno vymýšlíte, že?”
„Ale kdepak, já jsem opravdu specialista. Já se podívám na člověka a vím o něm všechno. Jakou má povahu, s kým se stýká, jak se obléká… Já se třeba podívám na vás a uhodnu, jaké máte kalhotky.”
Holka nic, tak pokračuje: „Bleděmodré a na stranách mašličky.”
Holka se mu vycukne, uteče za kamarádkou a povídá jí, co se jí stalo.
„Prosím tě, někde tě viděl strojit se a dělá chytrého. Pojď, půjdem na záchod, vyměníme si je a uvidíme ho, panáčka.”
Domluveno, vyměněno. Holka už celá netrpělivá až pro ni přijde tancovat.
„Tak co, náčelníku, jaképak mám teď kalhotky?”
Kluk koukne na botu a povídá: „Růžové s bílejma tečkama.”
Holka zas uteče za kamarádkou a povídá jí to.
„Tak nás musel vidět. Běž na záchod sama a sundej si je úplně. Já ho tady zatím ohlídám, aby za tebou nešel.”
Holka je za chvíli zpět a na dámskou volenku pro něj letí. Celá zvědavá rejpe: „Tak co, mladej. Zase uhodneš, jaké mám kalhotky?”
Kluk koukne na botu, potom znovu a smutně povídá: „To je v prdeli. Dneska koupené boty, a už je v nich takováhle díra!”