Dva židi po koncentráku

Dva Židi, Kohn s Roubíček, přežijí koncentrák. Když v pětačtyřicátém opouští Dachau, rozhodují se, kam půjdou.
„Já to zkusím na Západ, třeba do Ameriky.” povídá Kohn, „uvidím, jak se mi tam povede.”
„Tak já to zkusím zase na Východ, do Sovětskýho svazu.” rozhodne se Roubíček.
Kohn odjede do Ameriky, stane se obchodníkem a zbohatne. Po letech si vzpomene na
Roubíčka, co se s ním asi stalo. Vezme si volno a odjede po něm pátrat. Stopa ho dovede až do Moskvy. Tam se na příslušném úřadě ptá úřednice, zda neví, kde by mohl najit Roubíčka, co přežil koncentrák. Úřednice chvíli hledá a pak říká:
„Jděte se podívat na Rudé náměstí, měl by tam zametat.”
„Zametat?” podiví se Kohn, ale jde se přesto podívat. Za chvíli opravdu narazí na Roubíčka, jak zametá Rudé náměstí.
„Ahoj, já jsem Kohn, pamatuješ?” osloví ho.
„Kohn? Jakej Kohn?”
„No přece Kohn, z Dachau.” říká Kohn.
Roubíček se opře o koště, zasněně se zadívá do dálky a povzdechne si:
„Jo Dachau, to byly časy…”

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.