Sedí manžel dvě hodiny na chodbě před operačním sálem.. Po strašně dlouhý době se otevřou dveře a na chodbu vstupuje unavenej a smutnej chirurg. Pomalu si přisedne k zhroucenému manželovi a tichým hlasem
ríká:
“Dělali jsme co jsme mohli, ale vaší paní upadla do komatu.” Manžel vytřeští voči a ptá se: “Co já teď budu dělat??”
Doktor:”No,budete se muset o ni denně starat… každý dvě hodiny ji otáčet, aby neměla proleženiny, krmit ji hadičkou s umělou výživou, vyměňovat ji plíny, když se pomočí a umývat jí, když se pokálí… budete na ni muset vlídně mluvit, protože je možné, že všechno vnímá a ona se třeba za dvacet let z komatu probere, usměje se na vás a může do něj znova ihned upadnout na dalších pár let… Chlap mezitím zežloutl, zfialověl, zezelenal a totálně se rozklepal. Doktor ho kamarádsky poplácá po ramenech a říká:
“Nebojte se, dělám si prdel…samozřejmě zemřela..”